Článok je prevzatý z webu psychoanalyzadnes.cz, autor Ondřej Krupčík, 2016-10-30

Tradiční psychoanalytická metoda se ocitá v kontextu nové doby. Navzdory poptávce po rychlém a snadném řešení se více nemění. Nabízí především dlouhodobé a intenzivní zkoumání sebe sama, člověku může usnadnit, aby se v sobě cítil svobodněji a živěji. Nepřestává se těšit zájmu a oblibě veřejnosti, jsou dokonce země, ve kterých rychlým tempem vzkvétá. Jaká je dnešní psychoanalýza v českém prostředí? Jací lidé ji vyhledávají? Může něčím obohatit veřejnou debatu? Odpovídá psychoanalytik Martin Mahler.

Ondřej Krupčík: Sigmund Freud nebyl pouze terapeut. Zformuloval obecnější psychoanalytické paradigma a pojmenoval jeho dobu – klíč našel v potlačené sexualitě. Umí něco takového i dnešní psychoanalýza?

Freudiánská psychoanalýza popisovala člověka jako bytost, která žije zejména svými vnitřními konflikty – nevědomými pudovými fantaziemi, sexuálními přáními a jejich zábranami. Tato psychoanalýza vytvořila teorii a techniku, jak vnitřní střety a tlaky v člověku poznat a alespoň zčásti ovládat.

Modernější psychoanalytické směry vidí člověka v poněkud širších souvislostech. Zkoumají také jeho situaci ve vztazích s vnějším světem a s druhými lidmi. Zabývají se hledáním „lidského místa“ ve světě, který je složitější, rychlejší, nečitelnější, hroutí se v něm staré pravdy, normy a instituce, což snadno vede k dezorientaci a různým omylům. Na psychoanalytickém jevišti dnes probíhá nejen klasické lidské drama mezi sexualitou a morálkou, ale řeší se v něm také například ohrožení psychické existence samotného já. Současná psychoanalýza se věnuje problémům lidské integrity či identity, která je z různých stran vystavena zatěžkávacím zkouškám. Aktuálnější jsou pro nás otázky smyslu života nebo hledání prostoru, ve kterém by člověk našel svůj psychický či vztahový domov. Všímáme si člověka také jako jednoho elementu v psychickém poli spoluutvářeném více lidmi a určovaném transpersonálními silami.

Zjednodušeně řečeno, jako terapeuti jsme se více posunuli od léčení relativně konzistentního a pevného, neurotického já směrem k dezintegrovaným, fragmentárním nebo méně ohraničeným formám psychického bytí či spolubytí ve snaze dát jim pevnější tvar a místo a poskládat je do významově souvislejších celků.

S čím za Vámi lidé přicházejí? Jak vypadá dnešní klient? Působí na nás svět jinak než v době Freuda?

Dříve byla psychoanalytická léčba orientovaná převážně k neurotickým strukturám a konfliktům, což považujeme za relativně vyspělou formu psychopatologie. Dnes si ale kromě jiného více všímáme vývojově ranějších forem patologie. Vedle oidipovských témat se zabýváme například otázkami poškozeného narcismu, schopností milovat a vytvářet vzájemnost. Pozornost věnujeme také lidské destruktivitě. Částečně je to následkem historických změn v rodinném prostředí od vídeňských časů Sigmunda Freuda – dnešní rodiny jsou spíše křehčí, nejistější, méně společensky ukotvené a méně ohraničené.

V minulosti našich pacientů leckdy sotva nalézáme postavy konzistentních rodičů a vzorce bezpečných, i když třeba konfliktních vztahů mezi nimi. Často jsou to lidé, kteří postrádají trvalejší bezpečnou zkušenost s druhými a spolehlivé kontinuální vztahy. Psychoanalýza se tedy více než dříve zabývá věcmi, které jsou pro bytí mezi lidmi primární, jako jsou už zmíněné bezpečí v prostředí okolo nás, schopnost milovat druhého a vůbec umění budovat a zvláště udržovat živé vztahy.

Kdo vás tedy nejčastěji navštěvuje?

Psychoanalýzu dnes vyhledávají například lékaři, vysokoškoláci i středoškoláci, studenti, v poslední době i „kafkovsky ladění“ právníci. Žijeme ve světě, který nám nabízí velmi mnoho materiálních slastí a pohodlí, nesrovnatelně více než většině předchozích generací. Ale je v tom trochu i kontrakt s ďáblem, který za luxus žádá část naší duše. Prosadit si v tomto „vypolstrovaném jídelním vagonu“ své vlastní zájmy a realizovat svá ryzí přání není vůbec snadné. Kdybych parafrázoval Kunderu, jde o takovou snesitelnou těžkost nebytí, kterou si člověk „naštěstí“ neuvědomuje trvale.

Jak vypadá váš den psychoanalytického terapeuta, co vlastně děláte?

Je to poněkud klauzurní záležitost. Pracuji pět dní v týdnu v ordinaci, do které individuálně přicházejí pacienti, nebo chcete-li, klienti. Každý z nich má k dispozici svůj čas, nikdo jiný nemá právo mu ho vzít, což vůbec není banalita. Každému nabízím dvě až čtyři hodiny týdně. Terapeuticky se věnuji samozřejmě jen lidem, kteří jsou ochotní zpomalit své tempo zvenku, obrátit pozornost do svého nitra a přemýšlet, co se tam děje. Psychoanalýza není závod na čas. Je to přístup v lecčem protichůdný psychoterapeutickému mainstreamu, který slibuje, když ne okamžitý, tak brzký výsledek. Psychoanalýza se příliš nesnaží vyhovět poptávce uspěchaných a netrpělivých lidí, i když má také své kratší verze a modifikace. Stále ale platí, že nabízí především dlouhodobé a intenzivní zkoumání sebe sama. Řadu lidí to leká, odrazuje, nebo dokonce rozčiluje. Nechtějí se sebou tolik zabývat, což lze samozřejmě pochopit, nebo v tom tuší nějaký podfuk a obchodnický trik ze strany psychoanalytiků. Přirozeně jsou také lidé, kteří psychoanalýzu zkusili a, mírně řečeno, je vůbec nenadchla.

K čemu má psychoanalýza vést? Co je jejím cílem? Máte prostor pro reklamu.

Víte, na lidskou svobodu se reklama dělá mizerně, ono je už dost zprofanované mluvit o svobodě. Ale já si prostě myslím, že psychoanalýza, a to nejen ta současná, ale i ta před sto lety, má v sobě základní kód, řekněme etický, a tím je – usnadňovat člověku, aby se v sobě cítil svobodnější a více živý. V psychoanalýze není nic důležitějšího, než důraz na svobodu jedince a jeho živost. Nemusí nutně jít o svobodu vnější – znamenalo by to dosahovat ji ve světě, který je skoro vždycky silnější než jedinec. Jde hlavně o svobodu vnitřní, tedy o tu, kterou můžeme hledat pouze v sobě. Už samotná metoda volných nápadů, a nakonec i celá psychoanalytická technika, jakkoli je někdy právem karikovaná a zesměšňovaná, dbá především na to, aby se člověk v terapii cítil svobodně a mohl volně povídat a přemýšlet o čem chce, přitom se nebál následků. A aby si ten prostoročas svobody dokázal v sobě udržet a rozvíjet ho.

To je ta nejlepší reklama, kterou o psychoanalýze můžu nabídnout. Chápu, že to zrovna není velký hit. Jako psychoanalytikové nedáváme návodné rady a doporučení, neříkáme člověku, jak a čím má žít. Snažíme se vytvořit takové prostředí a takový vztah, ve kterém si pacient sám najde cestu, což, jak jsem už říkal, může být pro někoho velmi nesamozřejmé, ba obtížné. Řada lidí je od malička zvyklých, že jim někdo stále dokola radí, že je někdo „koučuje“, postrkuje a dává jim návody, jak správně, většinou konformně, žít. Což bychom právě my jako psychoanalytici neměli s pacienty opakovat. Nepovažujeme to zrovna za léčebný faktor, který může vyvolat hlubokou psychickou změnu.

Přestože psychoanalýza jde spíše proti trendům, jsou na světě místa, kde se rozvíjí?

Někde psychoanalýza schází na úbytě, jinde naopak velice prosperuje, a dokonce znovu začíná být módní. Dostává se do médií, všímají si jí spisovatelé, filozofové a novináři. Možná je to tím, že se na určitém místě vyskytne skupina psychoanalytiků, ze kterých vyzařuje nadšení nebo přesvědčení, že ta metoda je skvělá a důležitá. Nepochybně je za tím také jejich ochota a odvaha vyjít z pracoven a mluvit o psychoanalýze a ukazovat, jak se dá psychoanalyticky myslet o událostech, které se kolem nás dějí, o politice a vůbec o společnosti. To jsou momenty, které psychoanalýzu zpřístupňují a popularizují.

Novou oblastí rozvoje psychoanalýzy je východní Evropa, ale například i Rusko a Čína, kde se o svobodě myšlení dá s úspěchem pochybovat, nebo Indie a Japonsko. Jsou to země s jinou kulturou, přesto tam psychoanalytický kód svobody proniká. Velkým centrem je také třeba Brazílie. Velmi kreativní je západní pobřeží Spojených států, Londýn, Paříž, Lyon, severní Itálie či Izrael. U nás ve střední Evropě stále tak trochu sbíráme síly, abychom se vzpamatovali z traumat sedmdesáti let, kdy byla psychoanalýza v undergroundu, a z toho, jak relativně málo se nám to na kolektivní úrovni dosud daří.

Co myslíte těmi traumaty sedmdesáti let v undergroundu?

Psychoanalýza u nás byla potlačována nacisty i komunisty v podstatě úplně stejně. Nemohla se svobodně rozvíjet. Mnoho analytiků emigrovalo, jiní se raději věnovali jiným věcem. Jen hrstka nejvytrvalejších a statečných udržela psychoanalytickou kontinuitu, byť velmi tenkou. Ztratili jsme mnoho skvělých osobností a ztratili jsme také kontakt se světovou psychoanalýzou. Naše historické vědomí tak trochu připomíná ementálský sýr. Ale postavení a úroveň české psychoanalýzy se v posledních letech nepochybně zlepšuje.

Hraje podle vás psycholog, psychoanalytik nějakou roli ve společnosti? Má na základě svého vzdělání mandát, aby se vyjadřoval k veřejným otázkám, k tématům, která hýbou společností?

Podle mě má psychoanalytik v tomto směru úplně stejný mandát jako kterýkoli jiný psycholog či psychiatr. Například Petr Příhoda, vynikající psychiatr a psychoanalytik, působil v disentu a po listopadové revoluci se rozhodl vstoupit do politiky, byl dokonce mluvčím českého premiéra Petra Pitharta. Působil také jako esejista a novinář. Mnoho věcí, které se v 90. letech děly, interpretoval srozumitelným psychoanalytickým jazykem. Zaplatil za to ale tím, že psychoanalýzy nechal a věnoval se téměř výhradně politice a publicistice. Je někým, koho obdivujeme, ale není tím, koho by každý z nás chtěl na cestě do veřejné sféry následovat. Většina z nás se totiž nechce „kabinetní“ psychoanalytické identity vzdát.

Přesto je ambice pronikat do kulturního diskurzu pro některé psychoanalytiky velmi důležitá. Psychoanalýza vlastně vznikala uprostřed kulturního diskurzu a měla a stále ještě má mnoho významných osobností, které jsou nejenom významnými analytiky, ale i významnými kulturními činiteli. Bylo by velkou chybou psychoanalýzy, kdyby z kulturních diskurzů vypadla, a stala se tak jen naukou izolovanou od aktuálního dění. U nás je tato veřejná část psychoanalytické identity poněkud pozapomenutá a zanedbaná. Bohužel nemáme někoho formátu Slavoje Žižka, Ericha Fromma, Roberta Lindnera nebo Otto Fenichela, někoho schopného fundovaně veřejně vystupovat, kdo přitom zůstává na půdě psychoanalýzy. V Čechách je jen pár psychologů nebo psychiatrů, kteří umí poučeně, moudře a inteligentně k veřejnosti promlouvat. Například Cyril Höschl, kterého v tomto ohledu obdivuji, humorně řečeno, je škoda, že právě on není psychoanalytik. Jsem ale optimista a věřím, že když ne my, pak určitě naši mladší kolegové budou veřejně úspěšnější.

Odmítl jste účast v Show Jana Krause, proč?

Pořad Jana Krause se mi líbil, ale řadu let už ho nesleduji, takže nevím, jak to dneska je. V každém případě mi nepřijde rozumné, abych chodil vyprávět vtipné historky z analytického gauče nebo žertovné příběhy ze svého soukromí, jak by se tam ode mě asi očekávalo. Někteří moji pacienti by to, obával bych se, asi moc neocenili, ani bych je tím zrovna nepobavil, ba naopak.

Myslíte si, že psychoanalýza může přispět k veřejné debatě, například v otázce migrace, má k ní co říci?

Určitě ano. Máme docela podrobnou znalost lidské psychiky a víme leccos o mechanismech, na jejichž základě vzniká například xenofobie nebo antisemitismus či antiislamismus, chcete-li. Dokážeme podrobně popsat mechanismy projekce. Vedou nás k rozpoznání „vhodného“ nepřítele a umožňují nám uložit do něho části vlastního já, se kterými se nechceme identifikovat a se kterým potom třeba na život a na smrt bojujeme ve vnějším světě. Psychoanalýza umí zacházet s takto rozštěpenou myslí a umí postupně spojovat její části, alespoň v individuálním rozměru. Některé tyto způsoby mohou být použitelné i v masovém měřítku, kde psychické štěpení a primitivizace myšlení někdy doslova bují.  Rozhodně si ale nemyslím, že by psychoanalýza dokázala vysvětlit celou podstatu xenofobie. Aplikování psychoanalytických poznatků si mohou, obecně řečeno, dovolit zvláště společnosti, které jsou nejenom bohaté, ale také stabilizované a neohrožované. Česko je na tom jako součást Evropské unie mnohem lépe než dříve.

Zabýváte se také přenosem traumatu mezi generacemi. Neseme si i dnes naši totalitní minulost? Můžeme se na ni odvolávat? Rodí se děti do zdravého prostředí?

Řekl bych, že to tu není tak špatné. Nemůžeme přece jednoduše tvrdit, že následkem nacistické nebo komunistické totality tady nemůže dítě zdravě vyrůstat. Je to epocha relativně vzdálená, od které se stačily narodit další generace lidí, které o tom něco ví, ale taky už spoustu věcí neví, a i nevědomě se od toho do jisté míry emancipují. Nejsou v té minulosti přece uzavřeny jako v akváriu, nevědomí má přece také velkou sebeúzdravnou schopnost.

Na čem tedy dnes uklouzáváme, když ne na totalitní minulosti?

Vzpomínám vděčně na Ericha Fromma, byť byl kritizovaný za svůj pošetilý příklon k marxismu, popisoval charakterové typy, zabýval se konzumentstvím a křečkováním, kladl důraz na „být“ v kontrastu k „mít“. Zdá se mi, že velkým rizikem v naší blahobytné české společnosti je důraz právě na „mít“. Čtení Fromma dnes není archaická záležitost, je docela aktuální. Vnímám také neuvěřitelnou schopnost zapomínat na to, co všechno se stalo, a tudíž se zase znovu stát může. Přestože psychoanalytici jsou historicky spíše levicově orientovaní, dnes je u nás vskutku těžké být přesvědčeným levičákem. Psychoanalytici v Česku poučení levicovým naivismem a infantilismem předchozí éry se spíše posouvají k politickému středu. Přiznám se, že mě irituje levicové smýšlení části mladé generace, která se zcela bezelstně a bez informací vrací k marxismu, nebo dokonce k bolševismu a je zcela ovládána kolektivní amnézií komunistických zločinů a ničení zdravého ve společnosti. Představa, že se někteří tito lidé mohou dostat do „velké“ politiky, není zrovna povzbudivá, i když v menším měřítku mohou naopak být velmi užiteční.

Jak vidíte budoucnost psychoanalýzy v Česku? Máte pro českou psychoanalýzu nějaké přání?

Mým velkým přáním například je, aby psychoanalýza více pronikla na univerzity a do studentských kruhů, aby se podařilo změnit ten stereotypní, promiňte, stupidní image, který psychoanalýza stále ve veřejnosti má. Bohužel i ze strany některých vysokoškolských pedagogů je prezentována jako jakási naplavenina z historie, trilobit, který je potřeba z důvodu všeobecného vzdělání znát, ale který už dnešku nemá co jiného přinést. Psychoanalýza ale i po dlouhé době své existence stále otevírá nové sféry přemýšlení o člověku. Není to zdaleka jen Freudovo muzeum v londýnském Hampsteadu, kde se pietně podíváme na Freudův koberec, gauč a starou knihovnu a všechny ty starodávné fetiše. Psychoanalýza má mnoho jiných, moderních a postmoderních tváří a zdaleka už není rozvíjena v uzavřené společnosti jedinců připomínající někdejší ghetto.

Martin Mahler je psychoanalytik v soukromé praxi v Praze. Je tréninkovým a supervizním analytikem Mezinárodní psychoanalytické asociace, externě vyučuje na katedře psychologie FF UP v Olomouci. Od roku 2013 president České psychoanalytické společnosti, od roku 2013 také president Rafael Institutu, asociovaný člen Tel Aviv Institute for Contemporary Psychoanalysis.