Člověk je tvor společenský. Odjakživa se pohybuje životem v různých skupinách. Jen zřídka narazíme na samotáře, který se vyhýbá lidem a žije sám v ústraní. Ale i tento „vlk – samotář“ má zkušenost se vztahy s jinými lidmi. Vztahy a vztahování se patří k našim základním potřebám, touhám a realizacím.

Od počátku našeho bytí se vytváří vztah s osobou, která nás nosí „pod srdcem“. Matka se stává primární bytostí, s níž nás pojí nezaměnitelná vazba. Tělo matky nám zabezpečuje ochranu před vnějším světem a zároveň je prostředníkem mezi světem vně a uvnitř. Prožívání matky se stává naší součástí, protože se přenáší na náš organizmus.  Například, pokud je těhotenství neplánované a způsobuje vážné pochybnosti, pociťuje matka emoční diskomfort, který vnímá i plod, jehož souvislostem však nerozumí. Již v tomto období začínají spolu komunikovat nevědomí matky s nevědomím dítěte. Dítě se pak může v pozdějším životě chovat tak, aby přesvědčilo matku o svojí potřebnosti. Toto chování je samozřejmě zcela nevědomé. Je provázáno pocity, ke kterým neexistuje vědomý příčinný ekvivalent. Pouze hlubinným psychoanalytickým bádáním je možné poodhalit a porozumět dávno zdánlivě zapomenutým motivům, které jsou zapsány v implicitní paměti.

Je jisté, že v průběhu devítiměsíčního těhotenství je matka vystavena různým více, či méně stresujícím okolnostem. Běžný život připravuje dítě na pozdější zvládání zátěžových situací. Doporučuje se však vyhýbat se nepřiměřené a hlavně pro dítě nesrozumitelné emoční zátěži. Jeli nutné vystavit se stresoru, některé směry doporučují použít vnitřní komunikaci matky, která je nápomocná k lepšímu zvládnutí, resp. porozumění. Meditace je taktéž významným pozitivním prvkem poskytujícím pocit bezpečí pro dítě.

Porodem končí tato koexistence, která vytvářela bezpečnou bariéru a stav hojnosti. Porod samotný je velmi významným momentem, který žel naše dnešní zdravotnictví přehlíží. Důsledkem je pak nárůst různých sdružení prosazující alternativní způsoby porodu, které často nesou sebou zbytečně velké riziko jak pro matku, tak pro dítě. Přitom by stačilo poskytnout rodičkám příjemné, vlídné prostředí a vzdělaný personál vnímající porod jako normální součást života a ne jako nemoc, jak tomu v českých porodnicích často je. V průběhu těhotenství se vytvořila mezi dítětem a matkou velmi silná vazba. Normální fyziologický porod probíhá podle přání a pocitů rodičky v poloze, která je dítěti i matce nejpříjemnější. Prostředí je uklidňující, pečující a bezpečné. Po porodu zdravého dítěte není toto od matky odloučeno ani na chvíli. Celý dosavadní život trávilo dítě pouze s matkou. Odloučení způsobuje dítěti obrovský stres spojený s ohrožením života. Fyziologicky je dítě na břiše matky, po chvilce jemně utřeno od krve a přiloženo k prsu. Takovýto příchod na svět je spojený s pocitem nasycení, slasti, bezpečí a lásky – nejlepších předpokladů pro vývoj duševně i tělesně zdravého jedince. Pouto mezi matkou a dítětem vzniklé v čase intrauterinního života je dlouho silné a přetváří se postupně. Po narození přetrvává ještě poměrně dlouhou dobu stav symbiózy.

V prvních měsících života je dítě zcela spjato s matkou. Jeho potřeby jsou sycené prsem, láskou a hlavně porozuměním jeho potřebám. Záleží na tom, jak je matka „naladěna“ na dítě. Jestli je schopna empaticky porozumět přáním dítěte a ty dle jeho potřeb naplňovat.

Melanie Klein zkoumala raný vztah matek a jejich dětí a sledovala pak tyto vztahy dalších 30 let. Ve svém výzkumu se zaměřila hlavně na vznik, výskyt a vývoj závisti. Podle této autorky dochází k vytváření základní živné půdy pro rozvoj závisti ve velmi raném věku. Výjimečný intimní vztah mezi novorozencem a matkou je založený na fyzickém uspokojení potřeb emočních i tělesných. Matčin prs reprezentuje vše, po čem dítě touží. Pokud reprezentuje velkorysost, dostupnost a poskytování bez omezení, může ho dítě zvnitřnit k vytvoření tzv. „dobrého objektu“. Až po tzv. introjekci dobrého objektu je možná separace od matky. Dítě dále objevuje „špatný objekt“, který je zodpovědný za frustraci. Je to ta samá máma, která ne vždy naplní jeho potřeby podle přání, Pokud má dítě pocit bezpečí při integraci dobrého objektu, bude postupně akceptovat i špatné stránky objektu. Přesto bude matku milovat.

Pokud je proces objevování a introjekce dobrého objektu narušen (např. nepřiměřenou frustrací), nemůže se proces dokončit a dítě nezíská schopnost integrace dobrého a špatného. Uspokojování potřeb je pak závislé jen na vnějším prostředí. Ve fantazii při rozvíjející se závisti, která právě tímto vzniká, je připraveno zničit prs, na kterém je závislé. Jinými slovy, závist se rozvíjí podle hesla: „buď mi bude patřit, nebo bude zničen“ (myslí se dobrý objekt).

Příklad: máma, která se řídí „radami“ nebo „příručkami“ o „správném krmení“ a neřídí se potřebou dítěte. Nechává ho tzv. „vyřvat, aby se mu roztáhly plíce“ apod. Pak ho kojí přesně předepsaný čas, opět bez ohledu na potřeby dítěte. Popř. při krmení nebo chování nevěnuje pozornost dítěti, ale jiné činnosti, např. sourozenci. Nebo třeba špatně odečítá potřeby dítětem – pokaždé, když brečí, dostane dudlík. Dítě je pak nepřiměřeně frustrováno a nemůže zvnitřnit „dobrou mámu“. Je závislé na vnějších okolnostech a nedojde k integraci dobré i špatné stránky u jedné milované osoby. Tito lidé jsou v životě nešťastni. Závist souvisí s pocity nedostatečnosti. Závist je paradoxní stav, protože může způsobovat velmi silné emoce a zároveň zůstává v nevědomí.

Dítě s matkou vytváří zcela specifický vztah, který je charakterizován vytvořením vazby – attachmentu, jenž specifikoval John Bowlby v 50. – 60. letech 20. století. Spolehlivá vazba mezi matkou (pečujícím objektem) a dítětem je velmi prospěšná pro vývoj vztažnosti v pozdějším věku. Dětský psychoanalytici pozorovali děti v interakci s matkami v průběhu let a různých situací. Na základě těchto pozorování definovali 4 základní druhy vazeb. Nejlépe jsou na tom děti, které mohou s matkou vytvořit bezpečnou vazbu (po odchodu matky, dítě pláče, když se vrátí, dítě se vrhne na mámu a nechá se uklidnit). Jsou to matky, které nemají ambici stát se dokonalými. Jsou dostatečně dobrými matkami (Donald Winnicott).  „Bezpečnou maminku“ baví její role, chce porozumět svému dítěti a zároveň ví, že mu nikdy nebude dokonale rozumět. Nejistá nebo úzkostně-rezistentní vazba se pozná podle toho, že po návratu matky, se dítě na mámu zlobí a utiší se hůř, ale úspěšně. Jeho matku také baví býti matkou, má však hodně jiných záležitostí, na které soustředí svojí pozornost. Odmítající (úzkostně-vyhýbavý) typ připoutání vykazuje velmi slabou reakci na odchod matky a následně odmítání matky po jejím návratu. Tyto děti mají matky s ambivalentním vztahem vůči nim, který si však nechtějí připustit.

 Nejhůř jsou na tom děti s tzv. dezorganizovanou (dezorientovanou) vazbou, kdy dítě děla autistické pohyby v přítomnosti matky a při jejím odchodu i návratu není patrna výrazná změna reakcí dítěte. Tou jsou ty matky, které jedou podle příruček a snaží se být dokonalými matkami. Chybí jim však skutečný zájem o svoje děti, nejsou emočně autentické a také neprojevují dostatečně lásku svému dítěti tak, aby si jí mohly užívat.

Podle toho, jakou má dítě historii ve vztahu se svým pečujícím objektem v raném dětství, tak se vyvíjí i jeho další vztahy a osobnost. Je neuropsychologicky dokázáno, že děti vyrůstající na bezpečné bázi mají více neuronálních spojení v těch částech mozku, které jsou zodpovědné za implicitní a extenzivní paměť.

Margaret Mahler vypracovala na základě svých pozorování vývojovou teorii, která se zabývá procesem separace a individuace. Tedy procesu, ve kterém dochází k postupnému oddělení dítěte od matky a vznik jeho osobnosti, které jsou závislé na vzájemném vztahování se. Podle ní je kojenec ze začátku v symbióze s matkou. Jeho potřeby matka rychle odečítá a naplňuje. Tato fáze se začíná měnit již mezi 3. a 4. měsícem, kdy začíná diferenciační fáze. Dítě si začíná uvědomovat, že jeho potřeby nejsou úplně automaticky uspokojeny. Dostatečně dobrá matka hned nerozezná, co dítě chce. Důsledkem problémů v tomto období může být rozvoj schizofrenie. Následuje fáze praktikující (batolecí věk). Dítě dělá všechno, co se matce líbí. Toto období je také nazýváno „Milostnou aférou s celým světem“. Pokud dochází k problémům v této fázi, je to předpoklad pro vznik bipolární poruchy v dospělosti. Manický pacient vypadá jako dítě v této vývojové fázi – myslí si, že se lidem líbí všechno, co dělají. Znovuzbližovací fáze přináší pocit ambivalence, kdy dítě potřebuje být už i samo, ale zároveň potřebuje matčinu odezvu a pocit, že matka je přítomna. U dětí, které mají v tomto období konflikty s matkou, dochází často k rozvoji hraniční poruchy osobnosti. Tato fáze přichází kolem 18. měsíce a trvá až do téměř 3. roku. V tomto období a i v průběhu těch předchozích se vytváří předpoklad pro vznik stadia objektní stálosti. Dítě začíná vnímat rozdíly mezi dospělými a je schopno představit si matku, i když tam není.

Sigmund Freud byl prvním, kdo popsal sexualitu dětí a vývojové stadia rozdělil podle zdroje slasti. Orální období je charakterizováno slastí z oblasti úst. Tedy tzv. orálním sycením je dostatek mateřské výživy v každém smyslu slova (dostupnost prsníku a také emoční a psychologická přítomnost matky), která zabezpečuje pocit slasti a dostatku, z něhož dítě čerpá celý život. Další fáze souvisí s nácvikem čistoty a říká se jí anální fáze. Je to období prvního konfliktu s rodiči. Záleží od toho, jak rodiče přistupují k nácviku čistoty. Vyměšování způsobuje slast a exkrementy jsou předmětem zájmu batolete. Poruchy v tomto období mají za následek vznik nejrozličnějších neuróz. Například obsedantně-kompulzivní porucha může mít svůj původ v tom, že rodiče vyvíjejí příliš velký nátlak na čistotu, někdy spojený i s trestáním za neúspěch. Různé druhy úzkostí souvisí se strachem z „pošpinění“ nebo naopak z příliš velké „sterility“. Toto období má zásadní význam ve vývoji charakteru. Postupně přechází tato etapa do další, se kterou se také často překrývá. Jedná se o falickou fázi, kdy dítě objevuje slast v oblasti pohlavních orgánů. Jejich drážděním si přivozuje příjemné pocity často bez vyvrcholení, které nezakrývá před rodiči, avšak brzy se naučí sexualitu před rodiči skrývat. Tato fáze se překrývá s obdobím nadmíru důležitým ve vývoji vztahů, o kterém je řeč v dalším odstavci.

Kolem 3. roku objevuje dítě „triangulaci“. Zjišťuje, že vztahy v jejich rodině jsou soustředěny do trojúhelníku. Kromě jeho vztahu s matkou, existuje i vztah s otcem a také vztah mezi matkou a otcem. Freud toto období nazývá Oidipským obdobím. Dítě se snaží získat rodiče opačného pohlaví a rodič stejného pohlaví se stává rivalem. Má fantazie o moci „rivala“ a zároveň fantazie o zničení tohoto soka, které někdy děti i verbalizují, což vyvolává občas úsměvné reakce dospělých. („Když budu velký, tak si vezmu maminku za ženu. Tatínek už bude tak starý, že umře.“) Úspěšné zvládnutí tohoto období a tzv. vyřešení oidipského konfliktu jsou předpokladem pro schopnost vytváření zdravých vztahů v pozdějším věku. Úkolem rodičů je naplňovat jejich láskyplný vztah a umožnit tak dítěti konfrontovat se s nimi na bezpečné bázi. („Maminka tě miluje jako svého syna a jejím manželem je tatínek. Když budeš tak velký a šikovný jako tatínek, tak si jednou také najdeš tak hodnou a krásnou manželku, jakou je maminka.“) Pokud nedojde k tzv. správnému vyřešení tohoto komplexu, odrazí se toto i v dalších vztazích. Otec, který připouští neustálou rivalitu se synem, způsobuje přetrvávající rivalizující vztahy svého syna apod.

Oidipská fáze trvá přibližně do pátého až šestého roku života a je následována obdobím latence. Je to čas, kdy je dítě nejvíce připraveno přijímat nové informace a učit se. Freud předpokládal, že v tomto období dítě jakoby „zapomene“ na svojí sexualitu a tělo i mysl čeká na jeho znovuprobuzení v adolescenci. Nejnovější výzkumy tento předpoklad zcela nepotvrzují. V každém případě je to etapa idealizace. Dítě si idealizuje svoje rodiče, hledá vzory v učitelích. Ze začátku této fáze si děti hrají bez ohledu na pohlaví, což se v průběhu mění a hry jsou spíš pohlavně rozděleny. Není to pravidlo, ale často pozorovaný proces. Po tomto v podstatě velmi klidném vztahovém období nastupuje etapa života mnohem náročnější jak pro rodiče, tak pro jejich potomstvo. Adolescence je znovuprobouzením sexuality, nástupem hormonálních změn spojených i s fyzickou změnou, která je po celou dobu provázená duševními proměnami a často velkými zmatky. Anna Freud říkala, že „v adolescenci je všechno normální a psychoterapeutickou péči potřebují rodiče“. Dítě se zmítá mezi potřebou samostatnosti, vymezenosti vůči rodičům, vzdorem a příchylností, potřebností emočního porozumění, respektem a akceptací ze strany rodičů. V tomto období děti i rodiče zúročí to, co zaseli v raných vývojových fázích. Čerpají z nabitých vztahových vzorců a vzájemné atmosféry vytvořené v minulosti. Jedná se o završení separačně-individuačního procesu a trvá různě dlouho. Záleží také na tom, jak jsou rodiče připraveni přijmout fakt, že jejich dítě začne žít samostatný život a dovolí mu separovat se do dospělosti. Je také moc důležité, zda je prostředí rodiny dostatečně bezpečné na rozvoj adolescentního vzdoru, který je přirozenou součásti separačního procesu.

Jinými slovy: „pro malé dítě jsou rodiče těmi nejchytřejšími bytostmi pod slunce, pro puberťáka jsou absolutně blbí a vůbec ničemu nerozumí a v dospělosti člověk zjistí, že se rodiče za poslední leta toho hodně naučili“.

V tomto shrnutí psychoanalytické vývojové teorie je patrné, že vztahy hrají pro náš život zásadní roli a bez nich to vlastně ani nejde. Zároveň je důležité vztahovat se také k sobě a poznat vlastní osobnost, abychom byly nezávislými a spokojenými, separovanými a duševně zdravými bytostmi. Je určitě přínosné vědět, co v kterém období probíhá a co je možné očekávat. Mnohé si i rodiče uvědomují zpětně, často i s pocity viny. Dobrý vztah je všeléčivým prostředkem, který leckdy nahradí i intenzivní psychoterapii. Proto otevřenost a láskyplnost našich vztahů dělají naše životy šťastnými, protože pomáhají každému zvlášť v jeho osobnostním růstu.

 

Použitá literatura:

John Bowlby: Vazba

Margaret Mahler, Fred Pine, Anni Bergman: Psychologický zrod dítěte

Peter Fonagy, Mary Target: Psychoanalytické teorie

Václav Mikota: přednášky k Teorii attachmentu

Sigmund Freud: Princip slasti

Mary Answorth:  Child Care and the Growth of Love.

Dave Hiles: Envy, Jealousy, Greed: A Kleinian approach

Melanie Klein: Závist a vděčnost

Stephen A. Mitchell, Margaret J. Black: Freud a po Freudovi